Slovenko, Slovenko, matka naše pláče
a Tvůj zpěv po horách jak veselé ptáče!
Matka pláče, volá: „Kde jsi, dcero moje?“
a Ty z chladné dálky: „Nejsem více Tvoje!“
Kdo, když matka pláče, vesele si zpívá,
kdo, když matka volá, chladně jen se dívá,
kdo se zříká vlastní staré matky svojí,
toho se i samo slunce dotknout bojí!
Matka vlast tak chuda, ztrmácena!
Dlouhou prací ruka její třesoucí se,
dlouhým žalem hlava sněhem lesknoucí se –
což Tvým srdcem nehne ubohá ta žena?
Hanba nám, když sami matku nesživíme,
věru že my pomoc také neprosíme!
ale matka volá, ruku k srdci klade:
„Pojď již, dcero, nechť Tvé čelo zlíbám mladé!“
Vždyť jsi v srdci dobra, nebuď v dálce chladné,
sic Ti vlastní srdce jednou hořem zvadne!
Chuda jsi, však mlada a máš oko jasné
a v Tvém srdci bují steré písně krásné –
nechceš s matky čela zahnat mračno tísní,
nechceš její staré srdce zahřát písní?
Či snad z chudoby Tvé, sestro naše tichá,
vzrostla Tvoje cizá a mrazivá pýcha?
Nejchudší jsi ovšem z chudinké rodiny,
ale sestrou naší slední do hodiny,
slední do hodiny, k vzdechu poslednímu
můžeš bratry vinout ku srdci svojímu –
či nemáme dosti ran po těle celém
z bojů, v nichž jsme Tebe chránili svým tělem?!
Či se za cizího hodláš, sestro, vdáti,
za cizincem jíti a nám sbohem dáti?
My tu ovšem vzdechnem: „Dej Ti pánbůh štěstí!“ –
v oblacích však havran jinou píseň věstí!
Nevidíš, že vůkol země žízní prahne,
a že od západu černé mračno táhne?
Věru než se Tvoje nevinná šíj sehne,
slovo času v Tatrách již se v hrom rozlehne!
Má tatranský orel paní své se ptáti:
„Či smím s bratry Tvými v jednom šiku státi?
Či mám s bídným supem trvat u pokoji
a pak oči klubat mrtvolám po boji?“
Slovenko, Slovenko, bojím se o Tebe,
sestro moje drahá, chraň Tě dobré nebe! –