Snad jiní jinak uvidí –
já myslím nebe širé si jak naši zemi
a při hvězdách si myslím na lidi.
Vidím tam různotu skupení,
velkosti, tvarů a záře –
to musí různé osoby
být, kde jsou různé tváře!
Planetoidek tam havěť zřím
– uličnických to zmetků –,
jež hvězdám nám již stárnoucím
bab nadává a dědků;
hvězdičky na šnůře pupečné –
embrya – mléčné símě –
též nebe je zas v naději
a nosí sladké břímě;
panenky růžově planoucí,
mládence hledů zbrklých,
roj mužů světla klidného,
roj babic žlutě scvrklých.
Běhají spolu a přece je
každý svých práv si bdělý,
jak lidi nás zde chladná zášť
je chladný ether dělí.
Životem různým se nebe skví
– dosti však tam též rovů
a svaté ticho v koutečkách,
jak sluší na hřbitovu.
Co světů Svět as pohrobí,
jež – jako naši velcí mrtví – zraku zmizí
a přec svou váhou dále působí!