Poeto Světe, co jsi aeon prožil,
než hvězdu k hvězdě v zvučný verš jsi složil,
než každé slunce s planet květem různým
jsi v sloku sloučil uměním svým luzným,
než z chaosního myšlének svých víru
jsi slunce k sluncím uved v zpěvův míru –
než mladé Zemi řekls: „Oživuj!“
po prvé nechal mladé srdce tlouci,
odevřel oko lidské: „Obdivuj!“
Poeto Světe! Hymnus tvůj je věčný!
Tvá každá sloka má svůj život pučný,
a když jej vykvěte, dá mrtvol zvučný
v tvé ruce zpět co zárod nově vděčný.
Poeto Světe! Kam se hymnu křídla
přes hlubně tmy, přes všechna světel vřídla,
kam, kam se křídla hymnu rozkládají?!
Když mořem vanou, moře z dna se bouří,
když zemí vanou, země k nebi kouří,
když nebem vanou, světům dech se tají!
Poeto Světe, co tvůj hymnus kryje,
co vše v něm mře, co nesmrtelno žije!
Ba není krásy, by v něm nekvítala,
a není zoře, by v něm nesvítala,
a není jasu, by se jím nešířil,
a není květu, by se v něm nepýřil,
ne ptačích hrdel, by v něm nezapěla,
ne dětských smíchů, by v něm nezvonily –
a není slz, by jím se neronily,
ne zoufalosti, by v něm nevzkypěla,
a není boje, by v něm neburácel,
ne mučedníka, by v něm nekrvácel –
a není touhy, by jím nevanula,
a není lásky, by v něm neplanula,
a není srdcí se vším citem svojím,
by netloukla v tom velkém hymnu tvojím!
Poeto Světe! Poetův jsi bohem,
a přec – jsi poetou jen všech poetův slohem.
A byť tvůj hymnus velký jako nebe,
co dáváš v něm? – Vždy jen a jenom sebe!
A čtoucím nám byť nadšením až vzplály líce,
my cítíme: poeta cítil více!
Ty s tvůrčí rozkoší máš tvůrčí trýzeň spolu –
a kdo se z čtoucích ptá, co hymnus stál tě bolu!