Měsíc mrtev. Při něm ve prodlení
den se s nocí střídá jak dvé mnichů,
jak dvé mnichů, ne víc ku obsluze,
jen co mrtvých stráže na modlení.
Střídají se v svatém, hlubném tichu,
beze smavých červánkových hříček:
den tam neodvírá růžově svých víček,
náhle plane v plamenné své hrůze.
Jeho krok je němý, bez pospěchu,
nejde v ranních písních, v šeptném šumu stromů,
nekráčí po bouřích, s třesknou hudbou hromů –
mrtvol nemá dechu ani slechu.
Slunce žhavě v černém visí nebi,
dolů s něho střely ohně srší,
proudy ohně dolů s něho prší,
ohně okeán se dolů lije –
mrtvá půda příšerně se šklebí,
s žízní děsnou, zimničně horoucí
žhavé proudy ohně lokem pije.
Kdyby bylo oko tam živoucí,
jediné je zžehne slunce políbení,
ale není tam to oko – není!
A ta noc – to hrob v svém rozšklebení!
Bez rosy noc, jež by vandrovníku
perel do kadeří navěsila,
beze snů noc, jež by milovníku
milých kouzel srdcem rozesila.
Hvězd tam plno, plno v černém nebi,
kdož by sčítal vše je světlonoše!
ale všechny planou bez rozkoše,
bez hravosti, chvějné bez sladkosti,
svítí jako drobné bílé lebi,
jak když z černé země bílé svítí kosti.
Ach ta noc! ta není obraz milosrdí!
Jedním dechem plamy v ledy tvrdí –
zima, zima, mráz až v báj rostoucí –
by tam bylo srdéčko kés vroucí,
v jednom trhlo by se okamžení,
ale není tam to srdce – není!
Měsíc mrtev. Siná jeho stále
tvář sem na nás hledí v stejném příznaku,
jak když mrtvý v rakvi leží na znaku.
Pohřeb zvolna kráčí Světem dále,
světla slavně kolem něho víří –
Měsíčku, by bylo citného ti zoru,
dnem i nocí zřel bys na obzoru
vdovu Zemi vlhkém ve šlojíři.