BALADA DĚTSKÁ
Matka zdřimla na úsvitě.
Dítko vyjeveně hledí –
v nožičkách mu Smrtka sedí.
Malá Smrtka, sama dítě,
na hlavičce věnec bílý,
ve košilce drobné tílko,
v ručkách drží hravé sítě
jako k honbě na motýly.
A ty ruce jako hůlky,
žluté jako z vosku čílko,
místo oček modré důlky.
„Pojď děťátko, pojď holátko,
na chvílečku, jen nakrátko!
Zahrajem si na Hélice
andělíčkův při muzice
co dvě bílé holubice.“
„„Matička mně nedovolí,
a mne tělíčko tak bolí!““
„Pojď děťátko, holoubátko!
Přišla jsem ti ku pomoci,
nemoc nemá více moci,
venku ve andílkův kůru
poletíš až k nebi vzhůru.“
„„Matička mně jíti nedá –
myslím, že už hlavu zvedá.““
68
„Pojď děťátko, pojď babátko!
Posílá mne Jezulátko,
posílá královna nebe,
abych přivedla jim tebe,
posílá mne ta tvá svatá:
‚Ať už jde má dcerka zlatá!’“
„„Pojďme, pojďme – ale zticha,
ať se matička nevzbudí!
Něco těžkého ji trudí,
i když dřímá, těžce vzdychá,
ňadro bolestně jí skáče,
a když vzhlédne, ihned pláče.““
69