Čaroděj šel po silnici
v mrazné zimní chumelici,
došel k šeré šibenici.
Šibenice trojram lysý,
na ní tři zloději visí.
Usednul. „Zde dobré bydlo.
Máte, hoši, pěkné sídlo! –
Ale teď už honem dolů,
ponoclehujem tu spolu!“
Zaklel, máchnul rukou v kole,
hup! a již jsou všichni dole.
Zasedli kruh ve příšerný.
Hlavy sobě napravují,
mistra chvalně pozdravují.
První jako pes je černý,
kde ramena, tu kolena,
brada věky neholena;
druhý s hlavou rozsochatou,
s nohou dřevem podepjatou;
třetí – pánbůh budiž s námi! –
celý nahý – v očích ledy,
po tváři je jíním šedý
a po těle střechýl samý.
„Vzkřísil jsem vás, dále žijte,
tropte dál svou lotrovinu,
za to mně dnes posloužíte.
V šibenice nočním stínu
pospolu se pobavíme,
vínem zpijem, povyspíme.
Vzhůru, sneste, čeho třeba,
jeden peřin, druhý chleba,
třetí vína – kapka stačí! –
vzhůru, leťte, plémě stračí!“
Vzlétli jako hejno ptačí.
Vzduch jen hvizdnul divým letem
a již první snes se zpátky.
„„Nesu polštáříček malý,
uzmul jsem jej vdově chudé
churavícím pod dítětem;
trochu na nás bude krátký –““
„Však ho na nás dosti bude!“
mistr tovaryše chválí;
říká slova, statek množe:
už tu čtvero měkké lože.
Nad hlavami teskné vání,
jako dálné žalování.
A již je tu nazpět druhý.
„„Nesu víno, šel jsem zchytra
na skříň kostelního sluhy,
mělo ku mši sloužit zítra;
jenže je ho málo trochu –““
„Stačí nám, můj dobrý hochu!“
Mistr říká svoje bludy,
a již vína kolem sudy.
Ve vzduchu to lačně hučí,
jak když šedí vlci skučí.
Třetí tu a volá v plesu:
„„Svěcenou ti hostij nesu!
Vyrval jsem ji knězi ctnému,
nes ji k smrti nemocnému
na poslední posilnění!““
„Dobrý chléb, když jiný není –“
Hrom vtom bouchnul. – Co se děje?
Zem se pod nohama chvěje,
vzduch jak hlína, plný chmýru,
vše se točí v náhlém víru,
co kde leží, co kde stojí,
vzhůru dolů lítá v roji,
a ti čtyři v divém kůru
letí jako plevy vzhůru.
Ještě zavzdechnutí táhlé,
a zas ticho, ticho náhlé.
Zimní ticho. Přišlo ráno,
s nocí den se plavě mísí,
nad silnicí trojram lysý,
na něm čtyři chlapi visí.