Při sterých dětí vřískotu a lidských houfů hluku,
při mocném kotlů víření a táhlých trubic zvuku
tři králi vjeli v město Betlehem.
A řekli lidem: „My jsme přišli sem,
by hlavy naše pánův před pánem se uklonily
a bychom slzu radosti zde spolu uronili.“
Hned městem zas se berou dál, až k chudobnému stáji,
tam s velbloudů svých slézají a řadou poklekají,
a mezitím co služebníci vchvat
po zemi rozstírají s dary šat,
král řečník zvolený – ten, jenž hned první s kraje klečí –
svou úctu svatým pronáší, to tuze pěknou řečí.
Pak druhý lichotivě dí: „O matičko ty jasná,
jakž je to dítko půvabné – již očička ta krásná –
toť věru celý panímámin zrak!“
A třetí k Josefu dí právě tak:
„No je to radost nad radost – jakž, ctěný pane mistře!“
Však Ježíšek kýv z jeslí prstem svým a pravil bystře:
„Vy králové jste přišli sem, že já jsem ještě dítě,
vyť apoštolům svobody se kdys i ukláníte:
však až já ponarostu v celý muž,
a žáků půjde za mnou houfně už,
hned sestrčíte hlavy své pak v strachu dohromady
a budete i tupých od biřiců bráti rady.
Teď přišli jste sem s poklonou z té světa někde dáli,
a sypete mi zlata lesk a kadidlo i chvály,
pak – byste zachovali zlatou svou –
mně korunu necháte trnovou,
a k poslední mé cestě skalní ku Golgatě
z vás tří se nedostaví žádný – dím to svatosvatě!“ –
Král řečník s čela korunu si honem k uchu šoupnul,
rád řek by něco, neví co, a zdá se mu, že zhloupnul.
A nato v tajený se dali šept,
druh druhu ve královské ucho rept:
„Že z tesařky je přece jen, on každým slovem jeví!“
To ví se: přišli se slávou – jak odešli, se neví.