BALADA MÁJOVÁ
V bílé míse vodu vaří
s úzkostlivě bdělou tváří –
pěkná holka, lepých tvarů.
Voda v míse v plném varu,
bubliny jak v dešti chrlí,
a jak holka varu slouchá,
voda kloktá, syčí, chrčí,
jak když cvrček v hroudách cvrlí,
jak když oknem bzučí moucha,
jak když v dálce povoz hrčí.
Houkla půlnoc. Holka klekla,
prsten rychle s ruky svlékla,
hodila jej varné v lůže.
„Svatá panno Petronilo!
Dnešní májové své noci
máš náš osud ve své moci,
činíš, cokoli ti milo –
prosím, prosím, dej mi muže!
Zajisté že muže svého
každého z tvé ruky beru,
nepředpisuju ti věru,
svatá panno, nevybírám,
nemysli si, že se vzpírám –
jen ne, probůh, zrzavého!“
Z mísy vrch se páry valí,
a jak holka blíž se kloní,
z páry líbezně to zvoní
jako stříbrem z dálné dáli:
„„Vidíš, holka, mám tě ráda!
Ve kostele ráda býváš,
tenkým hlasem ‚Ave’ zpíváš,
91
dala bych ti kamaráda –
ale koho dát ti, koho?
Je vás ve vsi trochu mnoho –
zbyl jen hajných synek chudý,
a ten je jak liška rudý;
sivé oči jako liška,
tělo vychrtlé jak tříštka,
a je –““
„Dej mi tedy toho!“
92