10 Buď požehnán, ty lístku první,

10
Buď požehnán, ty lístku první, Buď požehnán, ty lístku první,
jenž ve smaragdu bujné zdobě jsi zrak můj s životem zas spoutal po té tak teskně dlouhé době! Buď požehnána, písni první, jež vylétlas z lesního houští a zvonkovou svou manu sila po srdce mého zprahlé poušti! Buď požehnán, paprsku první, jenž s oblohy v má prsa skanul – vždyť tebou duch můj ztrouchnivělý zas v tichý modrý plamen vzplanul! A je mně teď, jak vzduch by nesl na vlažných vlnách bájné hlasy, jak po slunce by zlatých prškách se třepotaly dávné časy. Jak kolem hlavy šplounaly by zas dětské písně, smavé zkázky, jak žila by zas matka moje a hladila mi černé vlásky. Jak by se ke mně naklonila: „Jsi mi tak bledý, dobrý hochu, hleď, kolem vše se směje, volá – jdi, dítě, ven a hraj si trochu.“ 126