Slunce je jak velký žernov, pánbíček jím den svůj mele,
samou záři, samé zlato po horách a dolech stele;
sotva za rána že začal, již se krajina ta celá
– jak na zlaté půdě obraz – bájnou krásou rozeskvěla!
Co ten letní den nám dává! Co tu šperku, co tu lesku:
brilianty posypal mi celou tu mou lesní stezku,
lesu šat dal safírový, vedle něho bujné mlází
zlatými si šípy hraje, stříbrnými míči hází.
Na potoce vlnky pyšně v stříbrných korunkách plují,
nad potokem drahokamy bleskně vzduchem postřelují,
ode břehu po dědině modrounký se závoj třese,
přese celý kraj ten šírý, po celé se hoře nese.
A na hoře u temene paprskový šlehá plamen,
zakletým tam nad pokladem snad to hoří „boží kámen“,
nebo to tam divé ženy na těch horských bylin vůni
z dumných jeskyň vynešené, drahé šperky svoje sluní.
Tělem sladké teplo běží, jak když děva v rty mne líbá,
tvář se moje pousmívá, hlava chvilkou zakolíbá;
na tu krásu, na to modro v blaženosti ústa špulím,
ve stínu se k mladé lipce vroucně jako k milce tulím.
Je mi blaze, je mi krásně v letním teple, v slunné záři –
jak bych seděl v mléčné lázni, na máslovém na polštáři.