Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám
svou loďku dál životem sunu –
což nechtěla pražádná dušička
sem do mého vsednout člunu?
Ach odpusť mně pánbůh tu otázku,
a nečiň můj hřích ještě větší:
když vesla svá nad vlny nadzdvihnu –
vždyť kanou s nich slzy něčí!
Když na konec kormidla pohlédnu,
vždyť trhnu tak plaše, tak prudce:
tam vzadu ty pruhy – toť spínají
se za mnou dvě bílé ruce!