MATKA SEDMIBOLESTNÁ
Na naší Kalvarii, v charém kříže stínu,
hle matka Vlast – syn Národ v jejím klínu.
Do noci skleslo slunce, bouří hnáno,
do prázdna bouř své vyhučela amen,
syn, matka bez pohnutí, jeden kámen –
je ticho, mrtvo – vždyť je dokonáno!
Co matce slunce, co jí nové ráno!
Zrak nemá citu, srdce nemá tluku,
mráz smrti ledem pokryl chvějnou ruku
a spálil myšlénky – je dokonáno!
Květ její duše, květ jejího těla,
syn krásný, libý jak vše jara vůně,
muž, jímž se země nebi rovnat chtěla,
bůh člověk, jehož dosud nepoznáno –
zlým lidstva duchem zdáven zas zde v lůně
své matky ztlívá – již je dokonáno!
Sám kámen zřím, jak kameníte spolu,
má duše trne, ret můj sotva dýše,
třesoucí ruka k vašim nohám píše:
„Vy všichni, kteříž božím světem jdete,
krok zastavte svůj a sem pohledněte,
zda jesti bol, jenž tomu roveň bolu!“
200