Před skříní výkladní zde stojím v zadumání
a hlava má se bolně k prsoum sklání.
Dva obrazy tu drží zrak můj v poutu:
zde „Ecce homo“, tam zas v druhém koutu
„Když na lid český padla persekuce“.
Dva obrazy, tak různé ve svém vidě,
a klíčící přec v stejné lidstva muce!
Zde bůh v své slávě – tam lid ve své bídě,
zde rek a vítěz – v zoufalství tam hrdinové,
zde oběť za všechny – tam oběti přec nové.
Zde kazatel, jenž velkým slovem učí,
že v světě volni mají býti lidé každí –
tam jedni v svatém jeho jmenu dravě vraždí
a druzí v témže jmenu bez vin umírají!
Paprsky slunce po obrazech hrají –
křeč prsa svírá mi a hlava hučí,
ret chvějný zašepotal v divém strachu:
A bude vždy tak, božský lidstva brachu?!
Jen málo jar a let jsem padesáte.
Má mysl letí zpět ku mládí době svaté,
kdy ideálů strom byl bujným květem bílý;
já věřil, každý národ s svobodou že myslí stejně,
kdo zpívá hlasně k ní, že zpívá k ní i tejně,
že celé lidstvo k jednomu již kráčí cíli
a dávno srdcem k bratrství se shodlo.
Ej – cítím podnes, jak to v prsou bodlo,
a cítím podnes kamenitou tíži bolu,
když poprv vítr skutečnosti ledné
ve větvích zahvízd svoje sloky bědné
a květy prchaly jak žhavé slzy dolů!
Než – hlava brzy zas se hrdě zvedla:
toť bludná náhoda jen hru svou svedla.
Však neměl jsem již nadál žíti v míru!
Zas znovu náhle rozlehly se bouře,
zem s nebem v boji, kol jak plno kouře,
květ sfouknut mžikem, větve utlučeny
a odmeteny ve zoufalém víru – –
A přece ještě jednou upomínka zbledla,
zas zazelenal strom se pomučený
a také hlava má se ještě znovu zvedla.
Až nadešel ten souzený mně den!
Blesk za bleskem a nebe odevřené,
hrom náhle udeřil v můj zmladlý kmen
a roztrh od vrchu jej do kořene.
A duše stromu schla a schla, až zchřadla –
a hlava olovem již k prsoum padla – –
Ach nikdo trpčí slovo nevynes
než: „Ecce homo!“ – „Ecce homines!“