KU VZKŘÍŠENÍ!
Když se hory zelenají, modrým květem prokvetají,
anděl páně po nich chodí.
Krok svůj staví, v kraje zírá,
palmou mává, hromem volá,
jarním hromem, prvním hromem:
„Ku vzkříšení! Ku vzkříšení!
Kdo jste spali, procitněte, kdo jste zmdleli, oživněte!
Zámky země odevřeny,
klenby hrobů odvaleny,
s hrdla lidu pouto sňato –
hromným slovem božím volám:
Ku vzkříšení – ku vzkříšení!“
Hrom se dolů s hory valí – údol duní, zem se chvěje –
slyšíš, lide, slyšíš, lide?
Chýž se jako v proudu houpá,
hrad se ve základech třese,
na věžích to samo zvoní:
ku vzkříšení, ku vzkříšení!
Kdo se choulí, bůh když volá, – pro věk ztracen, vržen k trouchni –
slyšíš, lide, slyšíš, lide?!
Cítíš, krev že v žilách tepe,
ve svalech že ocel květe,
v prsou že to hučí, bouří:
ku vzkříšení, ku vzkříšení!
215
Kdo se třese, hrom když bije, – pro věk ztracen, vržen k trouchni:
z ledů budí bůh jen krásu,
z hrobů hrdiny jen volá –
není jara bez hřímání,
není cesty mimo krví
ku vzkříšení, ku vzkříšení!
216