JARNÍ PÍSNĚ FEUILLETONISTOVY
1
Leť, malá jarní písničko,
leť do té chladné dáli,
však dovol, ať tě ruka má
dřív v kožich zaobalí.
A uzříš-li, že před krámem
kdes stojí uhlíř ztuhlý,
ach zeptej se ho, s donáškou
zač prodává cent uhlí.
2
(Spisovatel zpředu přemýšlí o svém předsevzetí a o metrum.)
U – U U – U – U – U – U –
U – U – U – U – U
U – U U – U – U – U – U –
U – U – U – U – U
– U
(nebo: – U – U – )
Teď rozhodl jsem se tedy pevně – neustupně –
je jasno – půjdu na procházku!
A vezmu si s sebou Dunajka, dle předpisu
však s košíkem a na provázku –
„Anna!“
233
Jen abych se nezastudil! Snad dva kabáty
mně stačí – pod ně lehkou kajdu –
a počkejme – vezmu flanelový obvinek,
jen kde jej honemhonem najdu –
„Anna!“
Chlad jarní, jak známo, má tak mnohou nebezpeč –
a límec náš je trochu krátký –
nu pomůžem sobě, dáme si jej do výše
a na krk hedvábné dva šátky –
„Anna!“
A z jarního vzduchu, než mu člověk uvykne,
prý obyčejně nohy bolí,
radš trochu je dříve namažeme kořalkou
a dáme do ní trochu soli –
„Anna!
To koukáte! – ano, já teď věru půjdu ven,
je jaro, patnáct prý je v stínu –
Vy zatím tu celé jedno okno odevřte,
a na celičkou půlhodinu –
rozumíte, Anna!“
3
Rád já chodím lučinami,
bývá po nich milá chůze,
ale když jsou trochu deště,
je tam zase mokro tuze.
Často mne už páry z lučin
k silné rýmě rozdráždily,
radil bych já tedy lidem,
aby louky vydláždili.
234
Pak ať prší, to je jedno,
hnedle je zas louka suchá,
řekne-li kdo: „Zkazíš trávu“,
je to výčitka jen hluchá.
Vždyť nám v Praze po náměstích
taky pěkně tráva bují:
tolik jí tu vždycky roste,
co jí lidé potřebují. –
4
Přírodo, ty tuze krásná,
nad tebe snad v světě není,
když já někdy k tobě vyjdu,
nevycházím z udivení.
Vezměm na příklad ty ptáčky!
Pořád zpívaj, vrzy – vrzy –
tuze se těm ptáčkům divím,
že je to přec neomrzí.
Pořád též ti ptáčci žerou,
zobou, klofou, hlavou hází –
a já se jim zas už divím,
že si oběd nepokazí! –
235