XXXV.
Přijdou dnové, léta, věky, věkův věky.
Přijdou dnové, léta, věky, věkův věky.
Kolem Slunce mdlobou hasnoucího
kroužit budou planet mrtvoly.
Země bude siná, tichá, němá.
Dávno bude po všech lidstva synech –
v prach a jíní rozpadla se těla,
dávno bude po všech slávy činech –
touha někam v vesmír odletěla;
dávno po srdci i jeho bolu,
dávno dohořelo milování,
jásot odvanut i žalování,
dávno, dávno, poslední co píseň
zoufalou svou vzduchem chvěla tíseň –
všechen život v mraznou stuhnul plíseň,
bol i radost v kámen stuhly spolu.
K příkrovnímu, lhostejnému nebi
povrch Země příšerně se šklebí,
Zem je samá dlouhá, hlubná vráska.
59
Mrazný aether do povrchu pere,
šklebinou se k Země nitru dere –
Země puká tiše, nezapraská,
Zem se trhá, tiše, beze zvuku,
Zem je němá, dožila svou muku. –
Přejdou dnové, léta, věky, věkův věky.
Šerou prostorou jak černá rakev
Země krouží slabnouc, slabnouc v letu,
jak když orel těžce postřelený
ve spirále děsně obrovité
dolů letí – letí – letí –
Dopadne Země k Slunci zpět,
ze Slunce šlehne plamův květ
jak života na úsvitě,
a vzdálené hvězdy a širý Svět
zví, že se tu naposled – naposled
líbají matka a dítě.
60