Řekněte mu, sestry, až ho potkáte,
že má postel byla pro něj připravena,
a po jeho zdraví až se poptáte,
řekněte mu, že jsem láskou chorá žena.
Čekala jsem dlouho. Nešel. Nepřišel.
U vás jsem se zřekla světských marnivostí.
Že však srdci vezmeš lásky slast i žel,
myslí si jen blázen ve své bláhovosti.
Srdce nepřestává volat po bohu.
Strast a lásku nesu v sladkou rosu ranní.
Miluji. Miluji. Jinak nemohu.
Láskou jsem se dala zajmout do skonání.
Řekněte mu, sestry, až ho potkáte,
že jest postel moje dosud připravena
v měkké zkvetlé louce slasti přesvaté,
kde květ zasnoubení utrhne si žena.
Sladké čekání dlí, Pane, mezi námi,
čekám o hladu a čekám s velkou žízní,
čekám s váháním, až lásky zahradami
půjdeš, Miláčku, a ulevíš mé trýzni.
Nejvyšší strom zahrad skloníš pro mne k zemi,
dáš mi rudé plody, jež se v zeleň hrouží;
jasné slunce božství sladce zasvitne mi,
jehož nezná panna, která teprv touží!
Láskou celá divá přináším ti, Pane,
klenot hory vyšší, hlubší nežli moře,
hvězdy třpytivější záře z něho kane,
a je také těžší nežli země hoře.
A ten klenot, toť, hle, touha srdce mého,
světu jsem ji vzala, s lidského ji snímám,
břemene však nelze nést mi obrovského,
proto rci mi, Pane, kam ji složiti mám.
Na tvé božské srdce, v lidskou náruč tvoji!
Kam se také jinam položiti může?
Co zranilo srdce, to je také zhojí,
jako na rány když vložíš lístky z růže.
Dlouhou cudností mé hrdlo ochraptělo,
ale líbeznost tvá hlas mi vrací sladký.
Puknout, lázní tvou být srdce mé by chtělo,
když tě k sobě vedu růžovými vrátky.
Eja, Pane, nyní jsem tě položila
na ustlanou postel svého lásky bolu!
O lásce teď řeč nám zbytečna by byla,
kdyžtě v objetí si ležíme již spolu!
Eja, Milý, eja, mám tě ve svém klínu,
nešetři mne, vezmi vše, co srdce ráčí.
V této lásce dokud láskou nezahynu,
nic mne neukojí, nic mi nepostačí.
Nejsem k ničemu již, ani k službě boží,
takou bytost, sestry, navštěvuje žal.
Žalem zmírala jsem v opuštěném loži,
kdys se včera spánek víček vzdaloval.
Ale milost boží odměňuje stále
dobrou vůli, byť i vůli chudáka.
Nejbídnější murku noční nenadále
k světlu nebeskému prudce přiláká.
Smysly pozemské mne, slyšte, opustily,
boží zázrak v krásný zavedl mne chrám,
prázdný však, až slzy z očí mých se lily,
že jsem přišla pozdě a že vinu mám.
Ale náhle vidím, kterak jinoch vchází,
bílé květy stele dole pod věží;
druhý fijalky pak v prostřed chrámu hází,
jako když se shůry modře zasněží.
Třetí na oltář nes’ růže svaté Panně;
čtvrtý rozhazoval v kůru lilije.
Když já ubohá jsem pohleděla na ně,
cítila jsem, že mé srdce ožije.
Načež v drsném rouchu chudý člověk vkročil,
bílého beránka nesl na oltář.
Jana Křtitele v něm duch můj ihned zočil;
lamp dvé držel v prstech, skvoucí šla z nich zář.
A pak jinoch přišel, s orlem, v něžném šatu,
a pak svatý Petr, jednoduchý muž.
Za nimi pak zástup hrnul se ve chvatu
ze všech končin nebes, místa neměl už.
Bídná jako křemel mezi drahokamy
za ty zástupy jsem ustupovala
pod kůr, mezi davem lidí s čelenkami
v údivu a bázni jsem se schovala.
A když odvážila jsem se obezřele
na kůr pohlédnouti, co jsem spatřila?
Svatou Pannu, která mnoha světic v čele
mezi anděly tu slavně trůnila.
Ale tu mi bylo náhle pohleděti
na sebe, a – vidím celá zardělá
krásný plášť a na něm zlatý verš se skvěti:
„Ráda bych, ó Pane, láskou umřela!“
Cítila jsem tvář svou jako andělovu,
věnec ze zlata mi zářil na hlavě.
Cítila jsem, kterak v blaženosti plovu:
Všichni kolem zřeli na mne laskavě.
Tu mi svatá Panna pokynula shůry:
„Řekni, po čem toužíš, duše nevinná!“
Andělské se libě rozepěly kůry,
šla jsem vzhůru prosit matku o syna.
Zářný paprsk vyšel ze rtů svaté Panny,
beránka se dotkl lásky posel ten.
K oltáři jsem sešla bez bázně a hany,
beránku jsem nesla srdce svého sen!
A tu svatý Jan sám beránka mi podal,
jenž svá sladká ústa na má položil:
na těch ústech žár můj žádostivě hlodal
a on srdce moje odevzdané pil – – –
Jděte, sestry, nyní, sama mohu býti,
lásky ukojené v duši světlo mám.
Srdce on mi vypil, vzal mi smysl žití –
jděte, sestry moje, jděte, umírám...