Noc stínem jásavou zář denní skryla
a k útěše těm, co sní, bdějíce,
déšť třpytivého zlata rozhodila
a sentimentální svit měsíce.
Však kolem zdá se mi že touha zbyla
po slunci jen... A vzpomínajíce
ty stěny dvora – rakev šedobílá –
o slunci sní do výše čnějíce.
Je ticho na dvoře, – pár starých cárů
jen šustne chvilkou holých ve větvích,
jež myslí na hluk divých vrabčích svárů.
Dnes nepřišla... Však proč jen myslím na ni,
proč těším se tak na ten její smích? –
A venku zimní noc se hlouběj sklání.