Je holka prostovlasá
a šat má sedraný,
po celičký den snívá
nad pohádkou, jež ztlívá
na blanách sežloutlých.
Když pohádka je veselá,
tu směje se a zpívá;
když pohádka je tklivá,
tu pláče
ta holka prostovlasá.
Šat celý potrhaný,
děr plný,
ten dobře nekryje
jí boků bílé linie
a ňader vlny.
Ach, nápadníků
má holka dost,
však málokdo z nich věří
na poctivost.
I páni chodí v černém fraku, –
ti hřbety mají křivé
a oči lstivé
a mnoho mluví
o starých, dobrých časech –:
ti za soumraku
jdou na námluvy.
Třpytivý diadém
jí ukazují,
jak nad pergamenem
té pohádky
je často její snem.
Tu přijde jonák hezký,
má pádnou pěst
a v oku blesky,
a tolik, tolik poctivosti
ve přímé jeho tváři
mu září,
a šeptá:
Ó, nechtěj, nechtěj,
co dali by ti páni!
A čapku chudou,
frygickou čapku rudou,
jí klade na vlasy,
tu chudých korunu,
jak nosili je
kdes před časy.
Hle, jak se neseš!
hle, jak ti sluší,
tvé čisté duši!
Ó, nechtěj, nechtěj,
co dali by ti páni!
Je jonák hezký,
má v oku blesky
a svůdně vábí...
A holka zardívá se
a myslí na pohádku
o zašlém čase...
A páni chodí...