PŘIPOZDÍVÁ SE...

Stanislav Kostka Neumann

Je ticho... Ztlumený jen šum se v celu vlívá, jak jezu bílý vztek, když hučí v dálce kdesi... to deštík večerní se chvěním stromů splývá a drobné krůpěje své na sklo okna věsí. Je ticho... poslouchám, jak smutek ke mně vane. Po stěnách přitmělá se vrstva stínů chvěje a v záři nažloutlé, na stropě mříže tane bizarně táhlý stín... klid soumraku se leje... Ve vzmachu posledním svých křídel bzučí moucha... zas ticho, ustál déšť, jen stromy ještě šustí, v nádržce okapu to monotónně šplouchá, a šedý průvod snů mi do duše ústí... Na polštář tisknu se a víčka svírám zpola: do mlžin uniká mi plachta slední dumy, cos vidím bez kontur... Ten hlas? – To hlídka volá. – Zas ticho... v hlavě jen mi šumí, šumí, šumí – –