Jen okamžik tam stála pod oknem,
jak pohádky zjev, vylákaný snem,
s poprsím vypnutým a s hlavou vzad,
v té pozici, jak ženu máš tak rád,
kdy krev ti bouří, smysly opije;
z těch svůdných žen, jak Scheiner kreslí je,
to zjev byl v bledých šatkách růžových –
a s někým hovořil tam její smích. – –
Pak zmizela ve stromů houštině.
Růžová vzpomínka mi jedině
z té chvilky zbyla pro mou samotu.
Však tou jsem zakryl cely nahotu.
Blondýnka malá vždycky kývá
nám na procházce z okna vstříc –
proud vlásků do čílka jí splývá,
proud čtveračivých, zlatých kštic. –
Však když se v celu vrátím zpátky,
tu tváře pouštím do dlaní
a v prsou mých, jak výkřik krátký,
se ozve tiché zalkání.
A nevím, proč se smích můj ztrácí...
Tu blondýnku však malou zřím,
ve snění mé jak vždy se vrací,
a zavzlykám a – pochopím.
Je žár to touhy nezkojené,
jenž v prsou vzbudil tichý pláč,
je stesk to tvora, jenž se žene
a uštván náhle ptá se: Nač?
Však neptá se to skeptik pouhý,
já věřím v to, zač jsem se bil;
jsou výkřiky to hloupé touhy
a touhu tu jsem podědil
po předcích, kteří život celý
bez bouří žili, bez hromů,
a statky zvolna utráceli –:
jsem epigonem bonhommů.
To duše touží po ztišení,
po ženě, která vaří čaj
za večerů, kdy slyšet není
než v kamnech starodávná báj. – –
Blondýnka malá, jež nám kyne!
Oh, co bych za to dneska dal,
takový diblík kdyby stinné
myšlénky moje rozehnal!
Oh, děcko mít, jež kolem šíje
ti klesne, když se pohněváš,
a ženu mít, jež pro tě žije
a kterou v noci v loktech máš...!