Odešla. –
Ale ty stopy hluboké!
U těch, jimž je do srdcí vtiskla,
i u těch, kteří spříznění tušili.
V umdlených rytmech
provázím mrtvolu její
pozdravem melancholickým
toho, jenž umírá teprv.
V cizí končině země,
pod sluncem cizí záře,
bez radosti, bez energie
vstříc hledím konci –
a v zoufalých hodinách
poslední výbuchy rdousím,
výbuchy záští –
(Ó, rdousím je dobře!
Jen klidně se smějte,
drahouškové!)
V umdlených rytmech
teď provázím mrtvolu její
pozdravem melancholickým
toho, jenž spříznění tušil,
v cizí končině země
vyhnanec smutný – – –
Odešla.
Ale ty stopy hluboké!
I u těch, kteří spříznění tušili!