Ohnivé slunce lilo se ke mně zlatem
a já se mu oddával, jako milenka oddává se.
A tu náhle neslyšně a mlčky přišel ke mně.
Fialové roucho věčného odříkání
krylo mu pohlaví, a zlaté vlasy,
pro polibky kurtizán stvořené zlaté vlasy,
kol bledé tváře splývaly mu tak mrtvě.
S očima vyčítavýma přišel ke mně.
Poznal jsem jej po jizvách hluboko v dlaních
a hluboko v nohách, přišel bosý.
Ihned zachytil trochu ironický můj pohled
a rozzářily se ty jeho veliké naivní oči.
Eh, to se pyšnil, pyšnil těmi ranami,
jimiž dobrovolně dal zohavit na Golgatě tenkrát
zlatovlasého muže krásné tělo.
Zůstal mlčky na prahu nesměle státi,
a myslím, že soucitně díval se na mne.
Mlčel jsem také zvědavě, a konečně,
když už hloupým se mně to zdálo
a jeho pohled mě dráždil, ten věčně pasívní,
prudce jsem přistoupil k žebráku:
Co chceš ode mne, malomocný?
Čeho žádáš v doupěti vlčím, beránku?
Vrať se k ovcím, jež čekají ještě, pastýři dobrý!
Já nikoho nečekám, sám jdu.
Vlastní se protloukám pěstí.
Nenávidím. – Tys učil poličkům
tvář druhou mlčky nastavovat.
Proklínám. – Tys blahoslavil tiché.
Je vzpoura v krvi mé. – Tys boží syny hledal
a řvoucí luzu nepoplvals tam dole.
A v jasných nocích se ženami hýřím!
A slunci klaním se! A k Satanu se modlím!
Co chceš ode mne? Vrať se k ovcím svým!
A jestli jsi byl láska, Láskou vyslaná,
vrať se klidně, slyšíš?
V nejkrásnějších svých chvílích oba jsme milovali.
Vrať se klidně! Slyšíš?
Odešel z mého prahu. Eh, žebrák!