Sám se svou prací. Daleko jaksi. Vyhnanec na ostrově,
jenž zlomil, zdá se, vzdor i v posledním prudkém slově.
Sám se svou prací. Vše marno však. Zasykne zmije
z nějaké řádky tištěné a opatrně se skryje,
zasykne, napoví něco a nikde nedořekne,
to myslí, že vrah jsi, jenž se každého šumotu lekne,
to myslí, že slunce ti zakalí a vezme ti noci,
že před těmi kapkami jedu jsi sám a bez pomoci.
Sám se svou prací. Sám nakonec vždycky,
sám, ale s celým všímírem harmonický
je život můj. A věřím jen vlastního srdce tluku,
jenž vede mne uprostřed zmatku a vřavy a hluku...
Zasykla zmije. Nu, vyskočil jsem a měřil svou celu
dlouhými kroky. Malátnou ruku přitiskl k čelu
a ptal jsem se, dlouho se ptal, proč tolik záští,
proč tolik černého jedu v přátelském plášti,
proč tolik zmijí?
Jsou přece blesky, pod nimiž i hrdina se svíjí,
jsou rány, které padají a které se vrací,
jsou rytíři, protože jsou princezny a draci,
je boj, by život mohl vzhůru ve spirále
dál a dále...
Však blesky, ty jsou z plavé síly,
rány jsou, by jizvy pro hrdost nám zbyly,
rytíři jdou tváří v tvář potýkat se s drakem,
a boj, to v plném slunci boj malého Davida prakem.
Tak my se rvali,
my rány utržili a rány rozdávali,
však bili se před světem, jako se muži bijí.
Proč tedy tolik zmijí?
Sám se svou prací. Zbabělé zmije syčí.
Zdá se ti, rozeběhneš se, že někdo o pomoc křičí.
Však najdeš zmiji, zuby, jed...
Oh, bodejž by vás zabil hned
hrom rozlíceného nebe!