Z Alp větry řádí ulicemi a dvory,
svůj sníh již mají divoké hory
a začíná se psáti devatenáct set pět.
Je mrzutá, šedivá, nemocná zima,
tak stařecky belhá se vyhublý svět:
je noc a milenka mi po boku dřímá.
Dešť písku do oken noc metá zdivočelá,
dům chvěje se a hučí neznámá děla,
tma chladná hvízdá, skučí, zápolí...
Kdože nás zahřeje rukama svýma?
Kdože nás psem vyštve do polí?
Je noc a milenka mi po boku dřímá.