VI Jdu první jarní den tiše světit k lesu,

Stanislav Kostka Neumann

Jdu první jarní den tiše světit k lesu, je skoro soumrak již a volají se ptáci. – Poslední suchý list na mech vlhký snesu, děl vítr u sebe a huláká při práci. Však duby nechápou, habry nerozumí, ryšavé chocholy se kymácí a chřestí. Jde večer mlhavý, lesy vstříc mu šumí, kos zpívá unyle o lásky těžkém štěstí. A břízky, ořeší pro snubní dny roucha již mají v poupatech a důvěřivě stojí. Již v plném potoku zbojnický proud šplouchá. Sám stojím na lávce. Sám s novou silou svojí.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby