PROLOG

Stanislav Kostka Neumann

Nad vlas tesk kdes vysoko jsem snil(J6m) o svět hodi jež če za horami(J6f) a hypnotizován můj zrak se okouzlil(J6m) tou sladkou vidinou nad pozemskými tmami(J6f) Lesk jar slavnosti a kvě příval dlou(J6f) šly světem pokojným kde člověk pracoval(J6m) snil s myšlenkou se rval měl váš smutky touhy(J6f) však svoboden byl vždy a na své stál(J6m) Nikdo ho nemil a nesliboval mu(J6m) nikdo ho neškrtil a nezajel zvolna(J6f) mír cud moudrosti mu oteplil i tmu(J6m) byl člověk svoboden a ze byla vol(J6f) Tu světlou vidinu jsem všemi smysly vpíjel(J6f) a la proudila v mé lo uvadlé(J6m) Tu hle zhaslo vše tam dole pláč se svíjel(J6f) a ve tmě vedle se chechtal kdosi zle(J6m) Cos hru zpupho v tom smíchu zvučelo(J6m) a jeho ci řeč ta zněla silnicky(J6f) že tep nec mi stoupal na čelo(J6m) když se drze ptal co značí pláč ten lidský(J6f) Tam pro svou chudobu je člověk na kříž vbíjen(J6f) do temna raje jsem zasmušile děl(J6m) Nu ovšem zasyčel jak tr v še říjen(J6f) však ješ co snad jsi v pláči uslyšel(J6m) Tam pro svou myšlenku je člověk na smrt štván(J6m) šeptal on se smál Máš pravdu A nic ce(J6f) Dál do tmy naslouchám a vidím čes lán(J6m) a hle chvěji se mně žár se žene v líce(J6f) Pro věr češství své ran snáší na tice(J6f)