Silná vůně táhla vzduchem,
v městech atmosféra žhnula,
nepochopitelným vzruchem
srdce mladá zaplanula,
rudý reflex padl v stín;
věčný sen se zdál být skutkem,
navždy zhroucen prestol sešlý..!
V městě českém, starém, prudkém
rebelanti dva se sešli,
Havlíček a Bakunin.
Člověk český člověk hodný,
duše prostná, měkká, bílá,
které dáno, by v čas vhodný
svému lidu zazářila,
svítila po celý věk;
konstituční, míru lačný,
s vírou v zákon, v mrav a řády,
a jen trochu uštěpačný
před Římem a před úřady,
dobrákem byl Havlíček.
Člověk ruský, ten byl jiný.
Vášnivě se vrhající
ze zločinů ve zločiny
Evropou šel s ohněm v líci,
plný nebezpečných vin;
hlásal revoluci mstivou,
nesmyslné ideály,
plamenem byl, vzpourou živou –
ale vlády se ho bály:
zločincem byl Bakunin.
Střetli se... A přešla léta.
Český člověk, duše bílá,
byl si věren: zloba kletá
pomalu ho popravila,
nedožil svůj mužný věk.
Odvezli ho do Brixenu
jménem zákona a krále.
Zabilo to jeho ženu,
dceru možná... A tak dále.
Zákony ctil Havlíček.
Zato Rus šel dále světem,
plamen mocný, vůle divá,
hýřil silou, zvůlí, vznětem;
bouře kolem něho zpívá
dlouho, dlouho do šedin.
Nezkřivili mu ni vlásku;
zlobu s úroky jim vrátil.
Svoji ke svobodě lásku
mučednictvím nezaplatil:
Zločincem byl Bakunin.