My s právy nezadatelnými
a s historií, která slávou dýše,
my s ministry úctyhodnými,
s poselstvím ve sněmích a v radě říše –
kdože děl: bychom radš doupě zmijí byli,
jež, drze kopnuty, by se postavily
a uštkly?
Jest přece pouhý plaz jen zmije
svobodu milující a slunce strání,
jak volné zvíře každé pro sebe jen žije
a napadena brání se, nu, brání:
neb svobodu že miluje a slunce svoje,
tož neutíká, když jde o ně, z boje
a bije.
Ale my nejsme plazi, rod jsme lidský,
Římem a Vídní dobře vychovaný,
vzdělaný kulturně, vzdělaný politicky
a zvyklý na políčky, na kopance, rány.
My nepotřebujeme jedu v zubu žádném,
vždyť nesvědčí o karakteru řádném,
o ctnostech.
A proto k historické slávě
a k nezadatelným svým právům
ministry máme pracující hravě
a poslance, již příkladem jsou davům.
A co nám chybí ještě, to se nám již chystá:
ta trocha škol, pod nohou půda jistá,
Svoboda!