Naši duši holubičí,
humanitu hlásali,
celou jednu generaci
vzali nám...
Byly doby procitání
z opilství a kocovin,
rykem frází otupený
probouzel se mozek náš,
do hloubky a k pravdě blíže
spěchali jsme vášnivě,
vzmachem ducha prožili jsme
stará léta zaspaná,
dvojnásob jsme náhle žili,
prolezli vše s pochodní,
tryskalo to u nás mocně
z tisícerých pramenů;
v říši dvojhlavého orla,
jenž má mozek slepičí,
stáli jsme tu náhle mladí
s pílí, vášní, zápalem;
na koruně zaprášené
jediný, my, drahokam,
jenž na slunci ještě zářil
leskem nevypůjčeným...
Čím jsme se jen mohli státi
v krásné chvíli zápalu
s touto jednou generací,
plnou šťáv a plnou míz,
kdyby byl duch, jenž tak mužně
bádal, boural, budoval,
stejně vášnivě a mužně
na nejhorší frontě stál,
kdyby s dravým násilnictvím
evropského pochopa
právě jako s násilnictvím
vesele byl zatočil,
oko za oko, zub za zub,
dva výpady za výpad,
když se jedná o život náš,
o zem, jazyk, potomstvo...!
Zatím duši holubičí,
humanitu hlásali,
celou jednu generaci
vzali nám...