„– Rozpusťte armády, přelomte pušky,
bodáků užijte na poli;
dříve či později přijde ta chvíle
tak jak tak, dělejte cokoli!“
Slyším a věřím a ruce rád přidám
k jarní té setbě, jež vyklíčí;
sejeme stromy, jichž koruny mocné
národům pro klid se vytýčí.
Hluboko v srdcích těch, kdož se rvou těžce
s myšlenkou, s hroudou a kladivem,
pletou se věnce již pro lidský svátek
po věku nadevše tesklivém.
Ale den veliký nepřišel ještě,
hodina dvanáctá není tu:
nepřítel pokoje kuje své meče
a zpupnost jeho je v zenitu.
Šíleným sobectvím opilý národ
cení své kovové čelisti,
studená chapadla vztahuje světem
za každou žena se kořistí.
A my tu, bělostně kvetoucí třešeň,
rostoucí pro rudé ovoce,
chapadla cítíme u paty kmene,
za nimi chřestí to divoce.
Zblízka my vidíme, hmatáme přímo,
cítíme vlastním svém na těle,
čí jsou to ruce, jež ochotně rdousí,
oloupí soka i přítele.
Víme to, cítíme: Zasetí jarní
i kdyby vzklíčilo, uvadne,
dokud se nevztýčí pravice dějin
a s pěstí zaťatou nepadne
na hlavu obludy, pouštějíc žilou
šílenství zpupného násilí...
Až dotud muži jen hněvem svým kojí
všechna svá humánní úsilí.