Kukaččino volání do květnových lesů,
jaká výzva sváteční, jaké vyznání!
Z tisícerých pokřiků, zpěvů, hvizdů, hlesů
jaký povel jásavý k pomilování!
Buben, zvon a polnice v jednom hlasu slity
sonorní své trocheje hudou z vrcholků...
Kdybys houštím se mnou šla, zelenými svity,
jistě nečinila bys marných okolků.
Poplach srdcí bušících, mízy útočící,
neúnavných hrdélek, v nichž to klokotá,
světlou vlnu přílivu, oddech křepkých plící,
pochod, útok, vítězství slávy života
ze zelených cimbuří melodicky hlásá,
až se v každém stéble trav ozve odpověď.
I v tom žlebu nejhlubším slyšíš, kterak jásá,
i v tom žlebu nejhlubším rozechvívá snět.
A kdybys, má lásko, šla se mnou houštinami,
v shodě s květnem dala květ, na němž bych se zpil, –
slyšela bys v tluku tom v jasu nad hlavami
sladký trochej milostný, jenž nás uchvátil.