Zmolinou lesní úzkou, příval vypral ji včera,
kameny umyl v ní a schody nanesl z písku,
v stříbrném vzduchu stoupám do zeleného šera
vzhůru a vzhůru, líbám habr, smrček i lísku
pohledem vděčným za všecko.
Divím se srdcím šťavelu, hlemýžďům bez ulitky,
naslouchám ptákům, sbírám brouky, laskám se s kvítky
a mám se za děcko.
Zmolinou lesní stoupám, a legion očí svítících,
kamkoli hnu se, hledí na mne a zrcadlí smích
zelení, jež se blahem dmou z vláhy po dnech sucha.
Je ticho pod klenbou: ze samých smaragdů je složena,
černé a hnědé sloupy ji nesou, černá a hnědá ramena,
a já mám volného ducha...
Ale teď. Hola! U nohou mých! Cože to chřestí
v tom tichu stráně, jež vláhou nasycena
unyle odpočívá jak pomilovaná žena?
Jako když skřítků ostřičné zbraně zašelestí
v souboji drobném
a zdobném.
Hej, hola! Jsou to dva modří střevlíci,
po písku, jehličí, kamenech dolů se valící.
Hej, hola! A ty jsi to, lásko,
zlá, nesvědomitá plavovlásko,
která je ženeš objaté po kamenném loži
a hloží!
Jaké to divadlo ve zmoli
na lesní stráni!
Samička prchá a zápolí,
šesterem stehen se brání.
Sameček slepý ze všech sil
za krk ji drží, za kolena.
Tvůj, lásko, dech mu rozpálil
krunýř až do zelena.
Hned dole je, hned navrchu,
a kovově chřestí jim tělo.
Ze svraštělého povrchu
teď jak by to zasršelo.
A teď zas v pevném objetí
se s kamene na kámen řítí.
Oh, jaké dnes tvé zakletí
jim schystalo živobytí!
Ale již vítězný sameček
pod sebou drží ji směle,
a jeho bílý údeček
zdvíhá se, chvěje se vřele,
dobývá skuliny
pro sladké vteřiny –
oh, lásko!
Tak tedy tě, lásko, potkávám ve zmolině lesní,
na tvrdých kamenech, na písku sneseném,
a kol nás jaro svlažené a ničeho, co teskní,
ledaže divoženka v úkrytu zeleném,
snad lačně, snad zvědavě, mým trápí se člověčenstvím,
jako já ženstvím.
Je ticho pod klenbou, rozpjatou smaragdově,
jen ptáků hnízdících varovné hvízdají křiky!
Stříbrným vzduchem vonným, duchu i tělu hově,
za voláním kukačky jdu, za zlatými pryskyřníky
v aleje spanilé
bez cíle...