Žár vedra zlatého po stráních stéká k řece
jak olej vařící starými trychtýři;
ve žhavém poprašku skal snědé leží plece
a lesy strnulé v svém němém krunýři
se časem zachvějí, jak smrt by na ně sáhla...
A zdá se, že jižjiž kdes jiskra zablyskne,
a plamen vyletí, a ohnivá a náhlá
veselost požáru své heslo zavýskne...
To léta parného a zastavené vláhy
den nemilosrdný vše stápí v suchý var.
A v těsném údolí žhnou kolejnice dráhy
u řeky vychrtlé, a mlčelivý zmar
se zdá, že se stráně do pustých ulic kráčí,
do mrtvé dědiny, jež sluncem zalkla se.
Jen bílý husí mrak se potácí a máčí
v blyskavé zátoce jak v ryčné oáze
a drsné fanfáry své s marnou zuřivostí
vysílá k nebesům, jichž rozpálený chvost
vše smetl do stínů, kde líně bez bolesti
se rodí ospalá a vlažná smyslnost...
Namístě zmaru teď jde Erós po dědině;
je příliš otylý a s křídly bez peří,
má kocovinu zlou po těžkém včera víně,
jen nerad zaťuká tu a tam u dveří.
Jde Erós dědinou, jež sluncem zaplavena,
své šepce poselství u dusících se chat.
Neb každou pod střechou nejedna leží žena
sytá a ospalá jak odpolední had,
kvas těla horkého po loži rozložila
ve vlnách umdlených a z prádla kypících,
stud kamsi na židli se šatem odložila,
snů jemná lascívnost v ní drobný budí smích...
Toť chvíle smyslná je pro manželky vratké,
jež z nudy vymýšlí si radost avantýr,
toť chvíle smyslná i pro dívenky sladké,
předčasnou zralost vnad a příliš dobrý žír,
pro všechny semitské ty nakynuté ženy,
tu chloubu kramářů ze starých uliček...
A v bílé sednici, než zdřímnou zmalátněny,
ohnivě fiktivní je znásilňuje rek.