Trochu jsme pili, trochu debatovali
ve smutně žhavém městě pod verandou kdesi.
Tak člověk někdy čertu svíčku zapálí...
A teď se vracím tiše k dědinám a v lesy
měsíčnou nocí.
Zčeřený luny kotouč v řece houpe se
jak s bledým usmíváním šťastný utopenec.
Sní v dřímajících domcích děti o lese.
A zvolna vrchů spících kučeravý věnec
za mnou se svírá.
Jdu chladnou nocí k ránu, nocí měsíčnou,
van z lesů polévá mé svadající tělo...
Však proč ty elektrické oči práce žhnou,
proč továrna tu zdvíhá pravoúhlé čelo
na kraji lesů?
Je nová, tvrdá, jasná, pyšně vypjatá
a tiše horoucí i ve svém polosnění,
jako když v tichu svatém vášeň nesvatá
bdí s přivřenými zraky. Soucitu však není
s kořistí její.
Na všechny strany sune lesklá chapadla,
kypící plíce kraje šedým sněhem rosí
a v tlamu dunící, jež dolů zapadlá,
ze stráně raněné jí lana stravu nosí
ve dne i v noci.
Oh, steré hlasy tajné v šumu jako žel
a sovy pískající, řeka, která šplouchá,
si jistě vypravují: Přišel nepřítel.
Los budou metati o kraje cudná roucha
pánové práce.
A přece divná krása, krutá, epická
z těch střech a komínů, z těch zdí a oken vane,
a v noci měsíčné, jež krajem stříbro tká,
tu člověk rozdvojen a fascinován stane
před dílem lidským.
Vím: ruce cizácké a zištně hanebné
lačnými pařáty si půdu přidržují
a všechnu cudnost křehkou, prsy velebné,
tajemství klínu sladká mrzce znásilňují
milostné zemi.
Vím také: nad vší zkázou člověk užasne,
až zvolna vystřízliví z opojení zlatem.
Zrak krví podlitý mu znaven pohasne,
o štěstí půjde prosit v odhodlání svatém
k znectěné matce...
Však přesto cítím krásu hmoty výbojné,
jež prostou účelností pyšně vyzbrojena.
V noc elektrických očí prudký plamen žhne,
a bílá, rozložená, chlípná jako žena
továrna dříme.