Uprostřed dědiny mrazem ztuhlé a zasněžené,
kde v teplé sednici, která je obílena,
hovořím po celé hodiny s modrým nábytkem,
s Václavem Špálou na stěně a s dýmčičky dýmem,
anebo také s básníky a se sebou sám,
zřím denně zlatá písmena tvého jména.
Není mi písmen, která by zářila více,
není mi dražšího, líbeznějšího zvuku,
a čtu-li ve francouzských, ba již i v německých básních
nikoli Prague nebo Prag, ale Praha,
naslouchat mohu srdce jarému tluku.
Hrabivý korupčník, ni špatný politik, ni augur,
kteří tě obstupují a krmí frází třeskem,
ni intrika, domácí pes,
bloudící po všech tvých pracovnách a ateliérech,
nemohou zvítěziti nad jména tvého leskem.
Nechť cizinec však vzpomíná Hradčan, Malé Strany a ghetta,
já vidím nábřeží tvá, obloukové lampy nad řekou davu,
tvé nové obrazy, nové básně, tvou práci a přítomnost,
jež docela jistě pozvedne opět hlavu.
Čím jsou mi špatné tvé pomníky, čím literární pikle!
Tvé zlaté jméno září i zlatou nad chátru...
A v zimní noci dlouhé, když otvírám okno vzduchu
a tuším, že ve sníh zde zapadá Polánka, Hradisko, Šumbera,
tu na přítele myslím V. H. Brunnera,
jak asi s černou Táňou popíjí
v půlnočním Montmartru.