My, dráty telegrafní, věčně nenasycené
svou krmí elektrického poskoku,
námi jak tepnami proudy krve vznícené
honěnou automatickými prsty otroků,
jež umdlená hned jest a hned zběsilá,
jako by kulomety spustily či burza se zbláznila –
my v duchu nasloucháme klapotu aparátů,
jenž nesčíslný ze všech stran se žene a připojuje
v jediný ohromný vichor horlivosti a chvatu,
v jedinou ohromnou bouři, jež kolem glÓbu duje
a šílí.
Ten klapot, jenž proráží stěny stanic a úřadoven,
jakou to hudbou, závratnou strží obtáčí svět!
Ač útlými prsty jest vysílán a ptačímu zobání roven,
slyšíme přece každý země i člověka vznět,
když nasloucháme v širou jeho symfonii,
v níž knoflíky klapající se ve zvony mění, jež bijí
na poplach.
Slyšíme výkřiky porodů, slyšíme chropoty smrtí,
slyšíme milenců rozloučených toužebná volání;
chraplavý hlas kdes ptá se a děs jej v hrdle škrtí,
jinde jak vítězný posel křik se vzpíná a rozhání.
Slyšíme intriky z ministerstev, povely z kontoárů,
poplachy burz a vzpoury ulic a bitky sněmoven;
demise, krachy, kalkuly, krídy tu nabývají tvaru,
pády a výšvihy lomozí v každou noc i každý den.
Slyšíme pochody vojsk, bitvy a heroismy,
neslyšné kroky moru, mírové porady;
slyšíme stávky, výluky, sabotáže a anarchismy,
veliké lásky a hněvy, věrnosti, prorady.
Slyšíme díla a činy tryskati z mozků a dlaní,
slyšíme potlesk, jenž provází ptačí hry aviatika.
Slyšíme šelesty míru jak v houští kroky laní.
Slyšíme chorály hrůzy, jež probouzí panika.
Slyšíme požáry, výbuchy, srážky vlaků a lodí,
průtrže, povodně, vichřice, zemětřesení –
Ale i cifry slyšíme úrod, jež země rodí,
života příval přes smrt se valící, růst a kvetení...
Slyšíme všechno, víme všechno a všechno známe,
kams napravo, vlevo, nahoru, dolů všechno poznamenáváme,
intimnost občana, aféry světa, proměny země –
a vše, co se děje, co se má státi a stane,
ať zní to, jako by zvracel glÓbus či pták si pípal jemně,
ať jako hořící svět či střepina skelná to plane,
my vše to dříve víme než ten, kdo to zvěděti má,
a živíce se tím, aniž závrať nás jímá,
jsme klidny.