Pomona, bohyně s ňadry brunátnými,
s hnědými stehny tvrdými jako pilíře,
klín naplněný vůněmi ovocnými
rozevírala právě. A hojné k nevíře,
zardělé proudy jablek, hrušek, sliv
stékaly po sehnutých větvích do zahrad a niv,
révové těžké hrozny k prasknutí nabobtnaly,
již v stráních slunečných sládnouce bezbožně,
a plody, plody, plody ženám vstříc se smály,
pro vína, mošty, pálenky oslnivě zrály
a snědá děcka přejídala se jimi nemožně.
I v lesích toho převlhkého léta,
kde bláznivé zeleně se tísnily divoce,
jak předzpěv k hudbě barev, jimiž podzim vzkvétá,
rudé a černé pršelo v houštinách ovoce.
Ve stínech houby šupinaté, chlupaté i lysé
vzrůstaly velce ve tvarech i barvách lákavých,
a když jsi mechem tiše šel, v němž nohy bořily se,
ze skrýší lesních zvoníval hédonistický smích.
To jistě dryáda s kozonohem měla
tu cosi velmi smělého, an jí tiskl prs,
docela malounko snad se přitom rděla,
to od jeřabin ovšem, jichž ve vlasech měla trs,
ve vlasech dlouhých, tmavých zelenavě,
jež s čupřinami faunovými mísily se hravě.
Tak pozdní léto královsky plody mrhalo,
byl září bohatý a země byla bujná,
pohanství přírody ti v údech i v srdci zpívalo,
v samotách božstva měla dostaveníčka růjná.
Tu jednou v tichý podvečer šťavnaté hojnosti té
van podivný náhle rozčeřil nivy, lesy, vody,
strom plody těžký zachvěl se, šuměly trávy skryté,
van volný, nyvý vanul v dál, kolébaly se plody.
„Umírá básník,“ šuměl van a vážně vanul světem.
„Umírá pohan,“ odpovídaly duby a buky.
„Umírá básník,“ opakovala tráva s posledním květem.
„Umírá pohan,“ odpovídaly tajemné lesní zvuky.
A všechna bujná božstva lesů, vod a strání
z pňů, houštin, vodních hlubin vyšla v temnou noc,
snad pud je vyvedl, snad země zachvívání,
a „Umřel básník“ šeptala si dlouho přes půlnoc.
Pak náhle tÓny zazněly, a všechno zachvělo se,
píšťaly píseň opojná pílila plnou zemí,
ozvěna třásla zrny rév a třásla se i v rose,
jen bozi všickni a bohyně stanuli zbožně němí.
Tu píseň starou, prastarou, velikou, svatou, ryzí,
nad jižní víno nejlepší jež lahodná jest a vášnivá,
v níž celá země živoucí rozkoš lásky sklízí
a říjí organismů všech se velebně zachvívá,
tu píseň drsnou jako v říjnu ržání jelenovo
a něžnou jako lidská báseň na ňadra milenky,
tu píseň tráva zná i ty, houkající sovo,
tu píseň faun zná, nymfa zná, i modro pomněnky,
tu píseň míz a krví zná také člověk sám,
pokud ho neobelstil blasfemický chrám.
A to, že božstva zmlkla, oddána horkým snům,
to bylo tím, že sám Veliký Pan,
jejž probudil ten divný nyvý van,
přiložil píšťalu ke kosmatým svým rtům.
A píseň zněla ke chvále básníka a pohana,
ke chvále země rodící plody ruměné
a zněla dlouho do noci, zněla pak až do rána,
ke chvále vášně milostné v skalách, skrýši zelené,
a jeden veliký, zářný zpěv se perlil nocí tou jen
ke chvále sladkých prsů božských i lidských žen.
Tu sténala ňadra dryády pod dlaní kozonoha
a mezi plavé nohy se drala hnědá noha.
Za básníka pohanského v milostném nočním klidu
slavila božstva země ohnivou panychidu.
Veliký Pan jim k tomu svou nejlepší píseň pěl
a východ i západ, jih i sever ke chvále básníka zněl.
V tu dobu pak zlíbala mrtvého básníka hlavu
bohyně bohyň, Venus, a vzala jeho slávu
mezi svá ňadra, rozkošná nad pomyšlení,
a nesla ji přímo na Olymp, kde smrti již není.