Dívčino,
srnko, zoře, mladosti, kam běžíš?
Chtěl bych, abys teď se zastavila,
chtěl bych, abys teď mne políbila
plaše, rety vlhkými, jako strýc se líbá,
dlouho nespatřený,
ale hodný, důvěru vzbuzující strýc,
který čelo – postaru – křížkem poznamená,
viditelným znamením lásky,
a pak – dlouho – se dívá za odbíhající postavou.
Dívčino,
jak jsou štíhlé tvé boky,
přítulnosti dvě, k slunci se plazící háďata,
jak jsou pružné tvé kroky a skoky,
prostá hudba, hra koťat, květná neděle,
jaké jasné máš čelo, jaké čiré oči,
že bych našel na jejich dně
každou perličku z hlubin!
Ale ty se nezastavíš, poněvadž jsi mládí,
poněvadž jsi veselá venkovská dívčina,
která poškádlí ráda.
Dobromyslná, srdečná jsi,
snivá, hluboká býváš,
cesta šťavnatým krajem, tu a tam zastíněná,
bezejmenná lidová písnička v lukách,
jako jarní deštík osvěžíš náhle,
ale prcháš, touhu zanecháváš
ve všech poupatech.
V trávě, zde u tebe, stojím a pohlížím na tě,
kterak běžíš, a přece stále jsi tu,
stále táž a stále jiná,
říčko, poutnice, zasněný pochode vody.
Nahé tělo tvé
jako dlouhé, rozpuštěné vlasy,
chvějící se a vlnící ve třpytné síti,
vábí, láká, dráždí, svléká mne dlouhými pohledy,
chtějíc nejen laskáno býti jak žena,
nýbrž pohltiti mne, nade mnou zavříti se,
nade mnou a nad všemi věcmi,
jejichž obraz aspoň, nemohouc míti jich,
lačně polyká, skrývá v průzračné nitro.
Říčko,
sestro venkova, který tě miluje,
tvoje břehy se podobají širé třídě,
vyzdobené k příjezdu vladaře.
Jasné koberce, prapory všude jsou rozestřeny,
olše, vrby tvoří špalír a mávají kapesníky,
ptáci volají vivat,
chmel a svlačec s velkými bílými květy
všechno ověnčily.
A ty míjíš, jednou tryskem,
usmívajíc se a kynouc na všecky strany,
jindy pomalu, jako bys nemohla se protlačit davem,
vážná, laskavá ke všem a ke všemu.
Toť však hra jen, chvilka, malý tvůj rozmar
nebo obraz, jejž si vymyslil tulák.
Neumíš se přetvařovat, horská dcero.
A tak na kamenech, na svazích
hluk jsi, písnička, skok a smích,
hříbě, listí vířící, v dětských ručkách míč;
metáš kozelce a válíš sudy,
jako sen se tříštíš,
jako by se rozezněly zvony, skla a dudy,
zpíváš, výskáš, pištíš.
Uličnice jsi s upřímnýma očima,
světlá lavina lesků, blesků a pěn.
Ale jindy – jak jsi zadumána,
jaká jsi ty tichá, unylá panna!
Mladá, neurčitá touha halí tě závojem,
pavučinová pouta svazují tvé pohyby,
jíní snivých hodin na tělo usedá ti,
nepochopená vášeň doutná ti hluboko v očích.
Zdáš se sníti o něčem, co není,
s roztaženými křídly jsi temná babočka denní,
která odpočívá,
čekáš na pocel větru, který šepce v snění
o vzdálených věcech mnoha, sladkých k uzardění:
jaká jsi ty krasavice svůdná a tklivá
v této hodině!
A pak přijde okamžik ještě tišší:
jako žena jsi, která má tajemství,
ve svém životě hluboko tajemství sladké.
Modré kruhy pod očima máš,
stanouc, před sebe se zadíváš,
naslouchajíc do hlubiny tichým pohybům,
tajemnému, překrásnému ději,
ztlumenému zpěvu o naději,
kynoucímu těstu života.
Říčko,
dech tvůj voní jako lesní stín,
a já nevím, kdy tě mám nejraději:
zdali veselou, zpěvnou, skotačící,
rozhazující stříbrné cetky po všech bylinách,
které k tobě se sklánějí,
nebo snivou, zrcadlící všecky věci, jež vidíš,
i můj pokorný, zdálky přicházející obličej,
nebo konečně temnou, tajemnou,
hrůzně svůdnou a lákající sebevrahy,
aby vešli v tebe jak do neznámého pokoje,
navždy zavřevše za sebou dveře.
A já miluji i všecky věci s tebou a v tobě:
tučné byliny, celující tvé boky,
šedé larvy, procházející se po tvých mělčinách,
hady, hraboše, vydry, sídlící v děrách tvých břehů,
konipasy, kteří tě obletují a na velkých kamenech uprostřed
pokyvují jako taktovka k písni,
ledňáčky, hosty tvé z drahokamů,
pentle rdestů a řas, raky, ryby –
ryby nejvíce,
živé, kovové hračky ve tvých studených prstech,
a z nich nadevše pstruhy,
hbité střely tvé mladosti.
Těch si važ,
jako křehká děcka je opatruj!
Neboť nebyla bys to ty již, kdyby tě opustil
jarý kralevic jasné vody, posázený rubíny.
Opuštěná, zrazená, zestárlá byla bys milenka,
zanedbaný hřbitov, nečistá cesta,
morem stižená bytost.
Tichou loďku nekolébal by na tobě podvečer
jako veliký, svátý list.
Říčko!