U trati na cestě
polední sytostí zdříml si v slunci letní den;
toto naše řečiště lidí a věcí zdejších i cizích
vyschlo patrně pohodou příliš dlouhou
a samota naplnila je vysoko přes okraj.
Zbloudilá věc, tu sedím a chovám se tiše,
abych nevyrušoval, neprobudil síly, jež odpočívá.
Ba i mé myšlenky přizpůsobily se polední mdlobě.
U trati na cestě
dnes věru věčně mohla by trvati tato lest
jasného prázdného jeviště při zdvižené oponě.
A kdyby přece něco uznalo za dobré díti se tu,
měl by to býti jen motýl, jenž plápolá,
sedlák, jenž veze polena z metrů stojících ve žlebu,
stařena, která nese otep a povídá: Pochválen...
Opravdu, to by úplně stačilo mně i kraji.
U trati na cestě
v poledním slunci dal jsem se příjemně obelstíti,
zapomněl jsem, že jen okamžik docela malý,
ten asi, jehož potřebuje den, aby spolkl polední sousto,
potrvá odpočinek mezi dvěma stráněmi, které jsou tiše,
milosrdenství dvou velikých kocourů při hře s myší –
ale náhle vstávám, z bludu vyveden, zírám tam, vpravo,
tunelu díra je tam, černá, a mručí teď, odfukuje ticho,
zuřivým pístem vyhání samotu,
zakazuje mně mysliti:
ze všech svých smyslů jsem především zrak.