Jak je to krásné,
že se probouzím v široké posteli pohostinného domu
jako ve vaně plné čerstvého mléka!
Jak je to ještě krásnější,
že otvírám okno v zákoutí malostranské
a vpouštím vzduch propletený ranními zpěvy a šramoty,
jenž jednou rukou podává si vonné kytice z Petřína
a druhou nabírá vodu z Vltavy!
Pomalu se oblékám,
podrobně vše pozoruji,
ze všeho velikou radost mám
a po pohodlí pluji
jako po letním rybníku.
A jaký posvátný obřad
v pokoji vedle za bílými dveřmi koná služka!
Slyším, jak drobounce šlape, opatrně vrže,
vyspalé věci nosíc na jejich ranní místo,
sklo zvoní o porculán
jako zvonky při pozdvihování,
když náhodou zabloudíš do katolického kostela.
Dívám se velkého do zrcadla,
mám-li ještě dost ruměné tváře, teplý zrak,
není-li slupka má příliš zvadlá
pro vás, kteří jste mladí tak –
otvírám dveře.
Okna jsou dokořán, a v provětraném pokoji
jak voní kouřící káva,
jaké srdečné zátiší tvoří staré nádobí uprostřed stolu,
žádný porculán, z jakého pijí estéti,
a jaké laskominy činí mi makové žemle
v košíčku vystlaném ubrouskem!
A vy, naproti ve dveřích, podomácku.
Usedajíce naléváme si
mléko a kávu,
zapomínám na rybolov pod lesy
pro vaši dvojí hlavu.
Pak saháte po čerstvých novinách,
a jak je otvíráte,
vane z nich známá syrová vůně,
kterou, nevěda proč, tak miluji.
A pak říkáte z nich jednotlivé, nabité věty.
A pak čtete hroznou a ještě hroznější věc.
A pak vstáváte, zatímco dopíjíme,
a chodíte prudce po pokoji,
bezmocni přihlížíme k hrůznému ději.
Tu pravíte náhle nervÓzně:
Jak se těšíme na onen den,
kdy bude možno poprvé zvolati všecka slova,
která nás bolí v nitru!
Nastává ticho, podivné ticho u nás,
v lahodných vůních svěžího rána a přátelské snídaně.
Hledíme upřeně, každý na jiný bod.
A cítíme, že z hlubin času vytéká provizÓrium,
maličká doba velikých událostí,
které nás oblehnou, přidusí ve psotě
a mříti nám dají hladem po pravém životě.