Měkký smutek,
denní můj pokrm
z tesknice a víry, z touhy a smutku,
tvrdne jako skořápka zrajícího ořechu,
jako všecko na této makedonské stráni
s kučeravým doubím, s kamennými domky
pod těžkými břidličnými střechami,
pod jarní měňavou oblohou.
Tvrdne denní můj pokrm
z hořké tesknice,
neboť příliš dlouho již odmítáte mi
psací stolek,
skříně s knihami a obrazy,
ženu, s úsměvem přinášející čaj a s máslem chléb,
plápolavý ohníček našeho podzimu, Soňu –
domov a smysl mého života.
Tvrdne denní můj pokrm
z víry a naděje,
neboť dávno již byl bych se zabil, tam dole, u kalné Škumbi,
kdybych přes všecky úzkosti nevěřil stále a silně
v návrat ke svému nejvlastnějšímu,
v rozkoš z nové práce, pro niž udeří jasná hodina,
v komfort vlastního hnízda, jež nás čeká –
v základ a modrou oblohu pro svůj život.
Tvrdne denní můj pokrm
z touhy a prázdnoty,
která časem zeje mi před zrakem po celé dni,
neboť dosti jsem se nalokal ciziny,
dosti jsem se v horách nalámal kamení místo chleba,
dosti přebrodil řek,
dosti výběžků Jihu a Východu poceloval
– byliny, zvířata, lidi, práci, umění –
sklouzaje nakonec k jádru všeho, jež se nemění –
a shledav náhle nesmírnou vzdálenost svou
od svého kořání.
Tvrdne můj smutek,
tvrdne denní můj pokrm
z tesknice a víry, z touhy a smutku,
mezi tvrdými horami a tvrdými staveními
uprostřed tvrdého života
chudých domorodců a válečných nomádů,
zpřelámanými zuby jej hryži
z tvrdého lože kočovníkova
okénkem zíraje v tvrdý kraj,
kde nepochopitelně měkkou bělostí svítí
kvetoucí slívy.
Tvrdne můj smutek,
tvrdnu celý.
Kéž bychom se měkcí opět uviděli!