V úžlabině,
jejíž stráně jsou tak hrozně neprůhledné,
že ti život bez obzorů uvadá a bledne,
mezi vrchy,
kde však ještě příroda má zdravý kořen,
bujnost, prudkost, plodnost, růst, jenž trvá nepokořen,
u potoka
tenké vody, která na srpnovém jasu
zvolna zarůstajíc mizí v balvanech a kamení,
denně téměř kradu lakomému času
jednu chvilku,
chvilku klidu, světla, vzduchu,
radosti a vzruchu,
chvilku smíření.
Celý nahý,
myslím také zcela prostě, pohansky a naze,
zrosen vystupuje z chladu v jižní žár,
na hořících ňadrech země ukřižován blaze
ležím bez bázně a studu, mezi tvary tvar.
Průtrž paprsků mi zlatí osmědnuvší tělo,
jako zlatí živočichy, byliny i tes,
připadám si jako vítěz nade vším, co chtělo,
abych zbídačen a vyhladověn kles.
Čichám vodu, čichám trávu,
horké vůně pod lesy,
hmatám kůži zhedvábnělou,
vlastní kůži vřelou,
dávám smyslům arkadickou stravu
pod širými nebesy.
Okamžik jen
slunci tváří ve tvář nahý na nahotě země
mohu takto okoušeti přepokojné věci –
aspoň se mi tyto chvíle vpolíbené jemně
zdají pouhým okamžikem v naší dusné kleci:
otevřu si dvířka, na světlo si sednu,
nebi do hlubin a vodě ke dnu
podívám se, vydechnu a křídly zamávám
a pak navracím se v prach a šero klece –
och, co bídy světa unesou tvé plece,
smrt a mor a bolest ke chlebu tu mám –
a v té plenérové chvilce teprve
uvědomuji si soumrak, v kterém tonu,
nemocniční puchy, věci od krve,
hnisu výtoky a hudbu stonů,
denní divadlo své, denní zábavu
otupělé mysli –
červotočina nám přitom padá na hlavu
v díře syslí.