FILM

Stanislav Kostka Neumann

Miluji také film, když bláznivě letí, pobádán biči zběsilé hudby. Zpívej mi, vodopáde věcí a lidí, stromů, strojů, dětí, když se tak řítíš mezi břehy věčně dvojité sudby světla a stínu. Měňavý světe, miluji všelidskou domovinu a všecko nenávidím, co nás násilně dělí. Zpívejte, kavalkády, jízdy, plavby, lety, jste vichry života a jsem keřík jmelí, z vysoké jedle zírám v divoké světy a vy se o prsa opíráte mi prudkými dlaněmi. Měňavý výtažku světa, světe kondenzovaný, světlem a stínem modelovaný, jak ševelíš, zpíváš, vzlykáš a řveš, němý! Jak řítíš se, potácíš, plyneš a jdeš! Života stromem zatřeseš, že větvemi všemi padají plody po svahu travnatém, do čiré vody, ulice, trati a stezky jsou jich plny, moří a jezer je houpají vlny, činžáky, dílnami, chrámy a paláci valí se jejich příval, ticho i hlomoz, páni a žebráci, kdo by tu nevěřil, kdo by tu zíval, ctnost je tak rudá a zločin tak bílý, instinkty kalkulují a rozum šílí, činy jdou po špičkách, sny lomcují závěsy, nad vodou chvěje se vrbový list, láska se červená, zelená se nenávist, země se objímá s nebesy. Ba, miluji také film, a hlavně americký, ne román sentimentální, ale svět, jenž pádí. Čím srdce tvého křeč, můj mravenečku lidský, v tom veletoku úžasném, jejž mechanismus svádí na malý čtverhran, plátna bílý kus! Co vše jsi stvořil, zbudoval, uvedl v chod a klus, ach muži! A co jsi vztyčil, natáhl, rozvedl všemi směry! Uprostřed toho však jako dvé rudých růží tvé srdce kvete a srdce tvé ženy, čemu jsou růže ty všemu vystaveny! Spojil jsi kontinenty, ostrovy a moře, zapomněls národy a rasy spojiti, vysušíš močály, nikoli bídy hoře, a ve filosofech se umíš zaskvíti, v zákonech jsi pouhý starý troup a srdce svoje dáváš pod chomout. Ty historky jsou k smíchu; vraždi se, když chceš, pro pověry a předsudky, pro mamon, blud a lež; trpěl, trp, jak měj v lásce, v nenávisti, jen život nechať jako kulka vypálená svistí přes hypochondrie. V tom, co jsi stvořil, sebe poznáváš, přírodu silnou k tomu jako požehnání máš, buduj a trp, čin přežil, čin přežije, z nich jen si budoucnost své štěstí uvije jak věnec kolem čela, moudrá a skvělá. Sirý a frenetický život do tváře mi sálá, svět shora dolů se vším jak věčný poutník kývá, zjeví se, mizí, usměje se, zapláče, zatímco alejí kavalkáda cválá, vlaky a auta, aeroplány se řítí, žena se uchvacuje, detektiv se dívá, zamlklé lesy táhnou a pole, jež čekají oráče, prérie, silnice, mosty, tunely, člun pluje po jezeře, fabrika svítí, dnes na italském pobřeží jsme, k Buddhovi v Kamakuře půjdeme snad v neděli, slunce nám zpívá, vítr vláach, internacionalisme! vlasti, krasavice v středu krasavic! Můj světe, glÓbe! Rodáku! Člověče! Naděje ruměncem třísní mi vpadlou líc, med smíru tuším, jenž se rozteče, krev socialismu, jež vykoupí občanství, úrodu bez panství. A přece jsem jen keřík jmelí na vysoké jedli, vichry mne bijí v prsa a přijdou, by zvedly, utrhly, zvedly, mrštily mnou o zem zahyneme také pod lomozem.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 1 místo, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby