KAMENY

Stanislav Kostka Neumann

Soudruzi, soudruzi, hledíme z pohoří, město k nám z doliny přesmutně hovoří. Žalují okna, věže i komíny, železný lomoz i lidský křik, že nikdo není tam dole bez viny, velmož je, nebo nádeník. Slyšíme, drsná řeč zabolí, zazebe; zda jsme však bez viny nahoře my tu? Kdo z nás přestal mysliti na sebe, kdo z nás neříká: moje a tvoje? Kamenů plno na každé cestě, o kámen kobrtneš na každém kroku: jeden jsme druhému kamenem v cestě, a ne-li kamenem, tož trnem v oku! Přesmutně hovoří město k nám z hlubiny; smutni my z pohoří, že nejsme bez viny. S kameny světa, který se řítí, svedeme bitvu jednoho dne, nejtěžší práci budeme míti s kameny v sobě. Šero je, zbrojíme do strašné války, kameny ze srdcí musíme vypudit, aby k nám přišel z modravé dálky laskavý, teplý, sluneční svit. A srdce, jež nebudou chtíti povolit, ta srdce zabijeme; soudruzi, soudruzi, také my možná na popravu jdeme. Nezmizí přesmutná vřava vůkol, dokud se kameny posypou z tmy, dokud se neshodnou křiky všech v posvátnou hymnu: My.