Pták ještě zpívá. Květů všude plno.
Strašlivým proudem jaro rozlévá se,
a nedosažitelné pro mě, plyne
šílenou rychlostí a zmizí zase,
mimo mne plynouc, předem jsem je ztratil,
oslepen, zlomen, spoután náměsíčně,
vše pronikajíc, nepronikne oblak,
jímž celý zahalen jsem ustavičně.
Což ptačí písně, za nimiž jsem chodil
s pokojnou myslí do hájů a lesů,
proniknout mohou k srdci, které plno
jediné touhy, jediného děsu?
Jak něha květů půvabem svým křehkým
okouzlit senzibilitu mou může,
když tvoje něha vražedná ji svírá
a pěstuje v ní krvavé své růže?
Zřím zeleň rostoucí, leč jako plátno,
na kterém ve dne v noci zjevuje se
postava tvoje, vzdálená i blízká,
po lukách prochází se, bloudí v lese.
Ó všudypřítomná, ó sladkohořká
ty loupežnice krutá, jak je smutné
to jaro, které pohádkou být mohlo!
A marně ptám se, je-li to tak nutné.
A marně sobě, tobě vyčítávám,
nic nevěda než to, že miluji tě,
že všude vidím tě a ve všem slyším,
ty sladká ženo a ty strašné dítě!