Již soumrak houstne nad poli a lesy,
za chvíli ztichne poslední zpěv ptačí.
Z okna se dívám do krajiny prosté.
Pojď bažantnicí se mnou do Podmračí!
To pěkná cesta je. A naposledy
jsem s lehkým srdcem ještě chodil po ní.
Pojď, drozd nám zahrá ještě na svou flétnu
a okraj lesa fialkami voní.
Pojď, všudypřítomná! V tom zešeření
na bílé silnici a v tichém kraji
snad rozpovídám se, a s čistým srdcem
projdeme zvolna rašícími háji.
Chtěl bych ti tolik krásných věcí říci,
o věcech velikých ti vypravovat.
Chtěl bych tvou mysl jako velké dítě
na kolenou své zkušenosti chovat.
A směle, vesele tvé krásné touze
kus energie, víry, směru dáti
a vštípit ti, že na svobodu nikdo
čekati nesmí, nýbrž si ji bráti...
Již soumrak houstne nad poli a lesy.
Z okna se dívám do krajiny prosté.
Jsi u mne jako vždy, a jako vždycky
mé břímě stesku roste, roste, roste...
jak v houšti bledý květ, jenž slunce vidí
jen skulinami ve vysokém doubí
a iluzí pln čeká, čeká, čeká:
Se slunkem svým se nikdy nezasnoubí?