XXVII   ROZMLUVA

Stanislav Kostka Neumann

Josefe, moře, moře chci vidět, vody, lodi, břeh; jak v temném, chladném skleníku těsném dochází mi tu dech. Marie, moře jsou široširá, plavci jsou krásný stav, chudé však na všecka moře vozí toliko biograf. Josefe, chce se, chce se mi jíti pestrou východní ulicí; tady se člověk barev bojí, světlo je pouhou jepicí. Marie, na východě jsou země plny věcí podivných, chudý však z obrázků jen špatných pozná jejich pláč a smích. Josefe, chci se na mostě z lián ptákem houpati a v tropech vlahým nocím taje odposlouchati. Marie, Marie ze severu, tropy jedovaté jsou, chudáci nejvíce z jejich krásy v knížkách poberou. Josefe, aspoň pod sněžkami pláněmi tedy letěti! Koně a saně, zvonce a vítr, růže, růže na pleti! Marie, rychlá jízda jásá jako hosana v kostele, chudí však nemohou daleko jeti, chudý toliko neděle. Josefe, tolik tupých očí všecky krásy světa zří, a bych je milovala a bych je objímala láskou mateří. Marie, tupé oči nezří, bohatí nemají naděje; chudý však zrakem snů svých zírá, touha mu brány otevírá: Věř, nebo umři!