Má radost z květiny, jež sladce voní
a pro mne, pro mne právě rozkvetla,
to není ryčné řehotání koní,
to tichá modlitba je ze světla,
jež v mozku tetelí se, v srdci hoří
pokorným, vděčným díkučiněním...
A k nejkrásnějším břehům jižních moří
chtěl bych ji nést a něžným veršem svým
jak hedvábím ji obaliti celou...
Té hrůzy, býti ránem květině,
jež otvírá svou náruč uzardělou
jen pro tebe a ve tvé hodině!
A toho štěstí, věděti, že cítí
dne svého úsměv táti v hebkou tmu,
pokornou něhu, a že přináší ti
jarní svůj dech co oběť podzimu...