Pavouci smutku hlídají mě
v žaláři soukromého bolu,
zatímco venku nosí břímě,
strašlivé břímě lidé z dolů,
dělníci z fabrik, statisíce,
i všecka srdce uražená,
a zkrvavená metelice
v ulicích syčí, bída stená,
a pouze hněv, jenž všecko zvíří,
pro novou tvář a radost vzplane.
Ó avantgardo! Pionýři!
Ó vzpoury ruce požehnané!
Jsem s těmi z hutí, skal a silnic,
jsem s jejich vzpourou, s jejich řádem.
Nezapomněl jsem, nezradil nic.
Jsem stále s rudým vodopádem.
Nezapomněl jsem. Čekám tiše
jak u silnice žebrák chorý,
až hne se průvod nové říše
a píseň davů pod prapory.
Jak chorý žebrák! Oči zrudlé
vše jako zpod závoje vidí.
Raněné srdce, mdlé a zchudlé,
se za bolest svou marně stydí.
To nelze změnit. V černé zimě
dobolí žal i život spolu...
Pavouci smutku hlídají mě
v žaláři soukromého bolu.